music info this will destroy you There Are Some Remedies Worse Than The Disease {stop? seek a DOT}

:: dekonstrukce oblohy - prýštící noc skřípání koček vpletených do drátů a nárazníků ulice se rozkládaly po malých kusech a bary smrděly a tekly rozkol se snášel z třesavek palisád klouzat se po dlažbě ke dnu rozbíhat se v tenaty střízlivému dnu :: podepsat se se na všech vzazájemný kruh vodní hladiny zodpovědnosti a selhání mají mě rádi, jsou to zvířata jako já :: jakou svobodu volby to máš.. nemůžeš si ani vybrat v co věřit :: jestliže se do snu promítá to, po čem toužíme .. čekáme na posmrtný život a přitom jej prožíváme každou noc kdo by odhadnul, že nebe a peklo nedělí atmoséra, že jsou v dokonalém mísení sen je bránou do posmrtného života, života za vědomím snící se ve snu nachází v království nebeském a veškerá jeho sobecká přání jsou skrze sen realizována ti na nichž jsou realizována, či jejichž prostřednictvím mohou být uskutečněna - tedy ti kdeří sobeckostí snícího trpí - jsou přitom v pekle není přitom sporu, že i snící se ocitá ve snech druhých a tedy i on je součástí pekla - karma, neboť nic není ve snu, co nebylo ve smyslech všichni, které jsme potkali, a vůči nimž jsme se nějak zachovali, jsou v našich snech, svázáni s námi a my jsme v jejich snech nikdo neunikne

:: bože, hlavně mi dej - shodit to břemeno svrbění mě zbavuje rozumu natrhni má stavidla ať krvavá pěna nejtíživější pěna mládí se vyplaví. :: nevím jestli jsem to dokázal vyjádřit dost jasně nemám uši druhých mluvit můžeš do hladiny vody nikdy jsem nechápal, co chtějí říc' jen v jejich větách hledal sebe :: potkala jsem teď zuzku. je to kočka. koupila si hodně šminek, říkala, že se teď učí líčit a hrozně jí to baví. zmizela v koupelně asi na dvacet minut a když se vrátila, fakt jí to slušelo. - zuzka byla vždycky kočka - má teď přítele, nějakýho ira, co miluje ragby. ona jak má malou, úzkou kundu, tak ji to vždycky dost bolí, ale je to fajn. on je muzikant a žije teď v manchesteru. :: ivan diviš; citace:" Hlavně že potáhnem! Potáhnem do krajin zboží, tkanin a ženskejch! Proč žiju, nevím, ani kde to jsem, ale jsem zařazen! Zařazen, a proto dostanu nažrat! "

.

:: 19.6.2008 : Dneska jsem ho potkal v kavárně, v té na rohu, nedaleko hustiské školy, s ohromným zlatým kalichem na střeše, Jonáše Zbořila, seděl s nějakou dívkou, moc jsem si jí nevšimul. Ale hezká nebyla, alespoň vulgárně ne, to bych věděl. Chtěl jsem ho pozdravit, Jonáše, vyřídit to tím, odbít a smazat z obzoru, ale nezvedl oči. Jeho hubené tělo v sytě zeleném triku se krčilo v nepřirozené křeči za stolem a černé kudrliny jeho koňsky veliké a koňsky protáhlé hlavy mě zbavovaly veškeré koncentrace. Kdekoliv se objevil, vždy s sebou přinesl silný nepokoj, jenom mi, zdá se. Jako by naše myšlení běžela protichůdně, cokoliv jsem řekl nepochopil, interpretoval tak aby ze mě udělal idiota. Možná se tak choval ke všem. Minul jsem ho a přešel do vedlejší místnosti, její stěny lemovaly rozsáhlé knihovnice s literaturou, starou českou literaturou, kterou znám jen ze skript češtiny. Sedl jsem si k malému stolku s vestavěnou šachovnicí, figurky však nikde neobjevil. Sednul jsem si s výhledem do vedlejší místnosti, kdyby Jonáš vstal, aby se naše pohledy střetly a já se mohl zbavit pocitu, že jsem byl někde, aniž by to kdokoliv koho znám zaregistroval. To byla ta tíže. Vytrácení se z životů cizích, někdo by řekl, že to není moje vina, že jsem byl vytržen, ale jde spíš o odvržení, vzdálení.. Silná slova - to je snadné. Neměl bych to dělat, žádné "odcházení", lidé, které znám se stále urputněji izolují. Nevím, jestli jen ode mě, či všech. Rád ale věřím že všech, že je to nějak normální.

:: 1.7.2008 : A architekti staví studené byty v teplých barvách pro vyhořelé bydlící.

:: 2.7.2008 : jsi měsíční sonáta rozdrnakáš mi synapse v hlavě, jak už málo co trháš od sebe hemisféry až slzy tryskaj z očí, jak vyvrácený zvíře dosranej magor, jak opravdovej člověk a mrcha samozřejmě takže ti bůh ženej

.

:: 29.7.2008 : Šáhni si na dickense, ať poznáš klasiku.

:: sobecký děvky, co si neuměj nic odepřít a necítí výčitky.

:: 10.8.2008 : ,,A těmito slovy začal veliký román," pomyslel si Juan Brasco, když se za oknem kupé, v němž uháněl ke svému dobrému příteli, mihl třetí telegrafní sloup. Juan věděl, že pro úspěšný román je nejdůležitější první věta. A první větu již měl, takže byl na půli cesty, stejně jako vlak - rychlý spoj Artbruck - Leech - Cisco, který zvolna zpomaloval. ,,Dobrý přítel počká," pomyslel si Juan Brasco a vystoupil kráčeje k výdejnímu okénku kabiny, jež dříve sloužila jako prodejna lístku, což Juan usuzoval z oprýskaného nápisu "prodejna lístků" nad okénkem, za nímž nyní seděl obézní, zanedbaný výčepní a pípa. ,,Destíku?" zachrčel hostinský upoštěje párátko z buvolých úst a pln překvapení se šklebící za padající třískou dřeva, jakoby se ji snad ještě poukoušel ústy chytnout. Juan přikývnul a zaplatil pivo, nejspíš natočené pro předchozího zákazníka, který si objednávku rozmyslel. Hostinský z pulitru jen trochu ulil a přitočil novou pěnu. Juana nikterak nezajímalo proč předchozí zákazník odmítnul, sfouknul pěnu a hlubokým douškem polknul hlt piva, jehož vlažnost se v žaludku pěkně rozvinula. ,,Je to dobré," pomyslel si Juan vraceje se k vlaku. Nemínil tím však pivo, ale život, který vedl a cestu k dobrému příteli z Cisca, jíž podnikal každý rok.

:: 10.11.2009 : Utíkám, jako vždy když jsem opilý a není mi dobře. Dělám velké kroky, Není to běh, jen sled skoků. Odrazů z nohy na nohu. Podobá se to letu, chtěl bych letět. Není nic krásnějšího. Všichni jsme potomci ptáků. .

:: 15.9.2008 : prohlížíš si fotky z plesové noci, podivně intimní fotky lidí, který's sotva poznal a teprv teď vytane ta prostá skutečnost v níž je každej středobodem svýho vesmíru jednou z desítek planet, co občas protnou dráhu na svejch orbitách a některý jako komety zazářej a postupně mizej v nezměrnejch rozlohách prostoru zatímco ty sis myslel že jsi původcem gravitace ale všechno se přitahuje stejnou silou, bez ohledu na hmotnost těch světů na jejich stáří a modrost můj měsíc byl kometou a teď couvá zapadá v dejvicích a já už nestíhám vyslovit přání ať se nesrazí a píšu zvrácenej lovesong v němž všichni co přílítli později než můj věk zasáhl horizont událostí ti všichni které jsem opravdu miloval jsou pryč :: byl jsem na gymplu takovej čuráček zoufale stál o pozornost a přátelství, pokud možno všech dnes už stojim jen o přátele takže jsem na oko snesitelnější ale vlastně se moc nemění :: dospělý je člověk tehdy když už chodí jen do práce a na záchod

:: 29.11.2008 : zdlouhavé stěhování do nových perspektiv, kam jsem si pořidl levný rozkládací gauč z ikei, který sloužil současně jako postel, protože ta se do bytu už nevešla. byl v tmavě modré barvě, kterou jsem vydával za černou a moje matka se mi neustále snažila vnutit bílé prostěradlo v naivním domění, že bych na na gauči snad kdy mohl mít sex, můj strýc, do jehož bytu jsem se nastěhoval, přistupoval k věci méně rafinovaně: už si tu nějakou zklátil? ptal se, když docvakával zbytek rumu, co jsem si schoval v lednici na listopadové podvečery.. já mezitím sundaval ze stěny jeho obraz - upomínku na první manželství. udělal tak místo pro plakáty, trapně demonstrující můj minimální zájem o umění. :: naplivat jim do tváře bože, když vidim jak povrchní a ignorantská je mladá generace když to vidím říkám, jak strašliva propast musí dlít mezi mnou a generací starší :: úterý byl den kdy jsem zapomněl, že existuješ spatřil jsem tvou báseň v průchodu a uvědomil si - ona je vlastě tady to byl počátek skutečného odcizení :: je na tebe škoda sahat zabránil bych všem aby se do tebe promítali brzo's pochopila že's sama sobě nejlepším dílem a mě to trvalo léto jsi největší hanbou a nejvyšším měřítkem a amplituda frekvence nej se v tvém popisu rozkmitává až k sonickému třesku .

:: 31.1.2009 : noc je teplá nejedl jsem pár dnů jsem proto lehký a mám volný krok mám v kapse drobné ten pojem neznám, našel jsem je na zemi a budky jsou žluté je to dost let zpět číslo si pamatuji jako číslo táty a všech kamarádů volám ti domů a jdeme ven okolo jezer létají mušky zadržujeme dech zkoušíme dojít co nejdál až se zamotám a nečekáme nic

:: 12.7.2009 : na troskách starých měst stavíme ta nová bahna zaplavují ulice celá patra mizí v blátě a mění se ve sklepy všechno se mění ve sklepy pod nánosem sraček :: mám jedinou její fotku a ještě ne moc dobrou. byla by celá pomačkaná jak se na ni dívám. trochu jak za starých časů, fotky milých, které schovávají muži na frontě. ale já nejsem na frontě a ona není moje milá. prohrál jsem na obou frontách.

:: 4.9.2009 : stáhneš mě do nicotnosti a já si ještě rád sednu na trakař. vždycky to tak bylo, ženský a chlast, jenom marnost a spirála sebedestrukce. roztrhal bych se pro ně na cáry. lidi říkaj - sobec, taková blbost. musim se ukrutně bránit abych neshořel. až dojde na lámání chleba, nic si nenechám. to je možná děsí, ta váha mé bezvládnosti na zádech. není divu, že se mnou vydržely aspoň na noc jen ty, kterým nesejde na lidství. ty co neznají zodpovědnost .

:: Kotě, děsně utahanej doploužil jsem se do toho zavšivenýho kina, kam už nemůžu chodit chlastat, protože tam vždycky někomu zrovna trháš lístky. Tu desku jsem už slyšel dostkrát, ale pořád se neohrála, levej kanál jako vždycky zesranej, konec sterea. ,,Asi se pozvracim," myslel jsem s jazykem v tvym krku a ona to opětovala. Zteplalý víno a všudě smrděl popkorn. Náhle se odtrhla a říkala, že jsme tu přece na filmu a mě hlavou prolítlo, že ona je vždycky na hodně místech současně. Zvedl jsem se ze sedačky, mohutná erekce mi znepříjemňovala chůzi, motal jsem se uličkou ven ze sálu. V tom přítmý nebylo vidět ani hovno a já rozkopl několik kelímku s pivem odloženejch na zemi. Trvalo mi zjistit, který dveře jde otevřít. Jenom to prodlužovalo potupnou chvíli, kdy si můj portrét tři řady diváků snažily vrýt do paměti. Nakonec lítačky povolily a já vpadl do předsálku. ,,Dvojku červenýho. Do kelímku," film na kterým jsme přece byli skončil a ona ho shrnula slovy : ,,Škoda, že nemohl jít i Martin." Martin byl zajímavej jenom tím, že se jednoho rána rozhodl už nikdy neusmát. Jeho vystupování to propůjčilo punc tajemnosti, takovej eufemismus pro nudnost. Ale ona si díky tomu v jeho společnosti připadala nejistá. Musela se pořád snažit a každý náznak jeho sympatie pak považovala za ohromnou výhru. ,,Jo, mohla by sis sednout mezi nás." Komentovala to odchodem z mého dosahu, ale když se loučila chtěla obejmout. Nevim, kde k tomu získala vztah, já se zvedal kvůli hajzlu. Vrátil jsem se s pochcanejma špičkama bot, mezi tím mě znovunabytí přátelé opustili. Stesk a touha je váli do noci plné stenů a já osaměl. Před kinem postával hlouček vlasatých kluků, zakuřovali svoji samotu a zamlkle a soustředěne debatovali o fiktivních světech filmů, jejichž jedinou součástí kdy opravdu byli. ,,Patetický honibrci," napadlo mě, ale mínil jsem to spíš sobě. To já se nemohl rozhodnout jestli jsem na filmu, nebo handlu o lepší život. Na zastávce, místě tak odporném, že jakákoliv přítomnost lidí tu působila nepatřičně a vyvolávala ve mě hluboký neklid, vířila hovna a peří. Zchvátil mě nepokoj a já se rozhodl, zahnat ho pěší cestou domů. Trvalo to dlouho a den byl před rozbřeskem, manipulační jízdy přeskupovaly svý pluky za hranice města, do výloh kasín přestávalo bejt vidět a já pomalu střízlivěl. To byl asi rozchod. Rozhodně počátek odloučení. Hučelo mi v uších, asi se krev z péra vracela do mozku a já byl prase, ale s prostorem k sebeúctě. Leckteré boje jsem už prohrál, ale smál se a pak uštědřil několik bodných ran zámku, než jsem trefil zdířku. Já a poslední křeče při pádu na gauč. :: v tuhle hodinu do mého bytu doznívaly zvuky tramvají, bydlím tu jen já, pár učitelů, rozvedeý muž a stovky důchodců, je to dům s pečovatelskou službou, samá chudina. Tep modrého světla osvěcuje kalendář. Svátek slaví Eva, v černém pytli odváží paní Naděždu. Každej den tu někdo uřme. Nápis ve výtahu to shrnuje stručně - "Píči starý". Pálení rána, hrtanu i očí, prostě všechn sliznic. Hlen se z nich asi odplavil aby zaneřádil sedačky kina a pozůstalé přihlížející. Víc než hrtan ve mě ale hoří vzpomínka na procitnutí - Vždycky když myslím, že už jsi pryč, že už jsem na tebe zapomněl, vracíš se ke mě ve snech. Utíkáš předemnou ulicema a já tě jakoby nenápadně sledju a natrefuju na tebe, i ve snech jsem pokrytec a slaboch. Měla's dlouhý, úzký ruce, takový jako mají dívky z vyšší společnosti a oddávala se divadlu a brilantní hře na příčnou flétnu. Prostě snůška celkem odpornejch aristokratickejch zájmů, jenže tahle zašlá vzpomínka na hřebíčkovej pach a absinthový zahrady ve mě vyvolává touhy po zašlejch časech. Dneska člověk nesežene ani žárovku. Zasranej pragmatismus vyjebává s věcma z našeho dětsví. Krámy, na který už neni v bytě místo a musej udělat prostor dekorativní váze z ikei. Mám i švédskej gauč, rozkládací. Větší postel bych sem nenarval. Ještě na něm ležím a sleduju mezeru pod skříní, z rantlu se odlupuje lak. Gauč je v tmavě modré barvě, kterou vydávám za černou a moje matka se mi neustále snaží vnutit bílé prostěradlo v naivním domění, že bych tu na něm kdy mohl mít sex. To strýc, který mi byt velkoryse pronajímá, přistupoval k věci méně rafinovaně. ,,Už si tu nějakou zklátil?" ptá se a docvakává zbytek rumu, co jsem si schoval v lednici na listopadové podvečery. Sundavám ze stěny jeho obraz - upomínku na první manželství, už se tu dlouho neukázal. Získám tak místo pro filmové plakáty, zatím nevím, že jen trapně demonstrují můj buranský vkus.

©2010 ^{autor 'jan tomášik}

:: 4.12.2009 : vzbudil mne výbuch rafinérie s obzorem, její záře protínala kůry mozku a vzduchem letěly hořcí kusy země šel jsem tedy do kopců a uhýbal vozům utahaných obchodníků v chrámovém reverbu tam hučí praskot proudu a odráží se od stěn tepen a je to jako příboj statické elektiřny štípající břeh budí to obrazy z jejich těžkých snů dusí se dehtem a slzí vazký olej mám v sobě stěnu krásného hluku mám rád ubíhání lesa při kraji silnice dlouhé cesty vozem do noci jako spletené sloupy deště se tříští o zem a víří cit až k oku šílenství